Osobnosti Unhošťska

03.04.2019

Čtení o zajímavých rodácích a významných osobnostech našeho kraje.

Cyril Bouda (14. listopadu 1901 Kladno - 29. srpna 1984 Praha), malíř, grafik a ilustrátor. Na Umělecko-průmyslové škole v Praze studoval u Františka Kysely (1919-1923) a na Akademii výtvarných umění byl žákem Maxe Švabinského (1923-1926). Působil na ČVUT a jako profesor na Pedagogické fakultě UK. Kromě knižních ilustrací navrhoval poštovní známky, plakáty, gobelíny nebo divadelní výpravy, a věnoval se také krajinomalbě. Tématem jeho kreseb se stala řada míst Unhošťska (za 2. světové války pobýval v Unhošti-Nouzově) a Kladenska, zmiňme např. Nový mlýn, Klášter Hájek nebo Kladno. 

(použitá literatura: Irena Veverková, Úmrtí spolupracovníků Listů z Unhošťska, Listy z Unhošťska. Vlastivědný zpravodaj Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti, 2007, č. 42, s. 7)

Josef Brousek (29. prosince 1882 Velké Přítočno - 3. února 1949 Kladno), umělecký knihař, bratr Karla Brouska. Tento rodák z Velkého Přítočna je řazen mezi nejvýznamnější umělecké knihaře své doby. Jako chlapec navštěvoval unhošťskou měšťanskou školu, poté pracoval v Kladně, ve Slaném, v Praze a roku 1909 si zřídil v Unhošti vlastní živnost. Na svých vazbách často spolupracoval mj. s kladenským výtvarníkem Stanislavem Kulhánkem a se svým bratrem, malířem Karlem Brouskem. Vydal jedenáct soukromých tisků, téměř vždy v nákladu 53 výtisků. Přispíval do odborného tisku, pořádal knihařské kurzy a spoluzakládal Spolek sběratelů a přátel exlibris. Je též autorem spisu Mramorování na vodě. Jeho práce byly oceňovány na výstavách po celém světě.

(použitá literatura: Jaromír Šmíd, Vzpomínka na Josefa Brouska, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1962, č. 22, s. 5-6)

Karel Brousek (6. září 1880 Velké Přítočno - 17. prosince 1953 Praha), akademický malíř, ilustrátor, restaurátor, bratr Josefa Brouska. Tento rodák z Velkého Přítočna navštěvoval měšťanskou školu v Unhošti. Roku 1895 přišel jako učeň do závodu J. Pazdery na dnešní Národní třídě v Praze (malovaly se zde luxusní porcelánové předměty) a zároveň se zapsal na Umělecko-průmyslovou školu. Roku 1900 byl přijat na akademii výtvarných umění, avšak pro nedostatek peněz musel studia zanechat. Živil se jako malíř chrámových oken, kreslil a restauroval obrazy a nástěnné malby, významná je též jeho činnost v uměleckém průmyslu. Jako restaurátor dostával zakázky po celé republice (zmiňme např. práci na kaplích na Svaté Hoře u Příbrami) a zhotovil také mnoho oken podle vlastních návrhů (mimo jiné do chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře). Množství jeho kreseb pochází z Mnichovohradišťska a Turnovska, kde prožil část života. 

(použitá literatura: Jaromír Šmíd, Zemřel mistr K. Brousek, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1953, č. 4, s. 4; Katalog výstavy obrazů Karla Brouska, akad. malíře, rodáka z Velkého Přítočna, a leptů a kreseb prof. T. F. Šimona, akad. malíře,...ve dvoraně okresní záložny hospodářské v Unhošti, Unhošť 1941, s. 1-11)

Marie Calma-Veselá (8. září 1881 Unhošť - 7. dubna 1966 Praha), pěvkyně a spisovatelka. Do svých čtyř let žila v Unhošti, kde její otec provozoval advokátní praxi. Ve své době byla populární svými romány s ženskou tematikou, psala básně, několik děl také přeložila. Zpěvu se přes slibně započatou kariéru věnovala, na přání rodičů, jen koncertně. Stala se neúnavnou propagátorkou lidových a dětských písní (spolupráce s Ludvíkem Kubou a Jaroslavem Křičkou). Spolu se svým manželem MUDr. Františkem Veselým (balneolog, zakladatel lázní Luhačovice) se výrazně zasloužila o uvedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa v pražském Národním divadle. 

(použitá literatura: Václav Šefčík, Zemřela Marie Calma, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1966, č. 29, s. 3-5)

Vilém Gauč (27. října 1816 Praha - 11. září 1866 Unhošť), nedostudovaný právník, stál u zrodu české politické společnosti Český Repeal. Je autorem českého provolání Pražanům, ve kterém je zval k památné schůzi 11. března 1848 ve Svatováclavských lázních. Za následné revoluce byl zvolen poručíkem Národní gardy. V květnu 1849 (prozrazení tzv. májového spiknutí) byl zatčen a odsouzen k trestu smrti, jenž mu byl změněn na dlouholeté vězení. Po šesti letech byl propuštěn a již jako vdovec přišel do Unhoště, kde pracoval jako koncipient u místního notáře. Zemřel na choleru, která se na Unhošťsku rozšířila v době prusko-rakouské války. 

(použitá literatura: Irena Veverková, Vilém Gauč, Listy z Unhošťska V, č. 17-18, s. 30 -31)

Jan Hanuš (2. května 1915 Praha - 30. července 2004 Praha), skladatel. Studoval ve třídě Otakara Jeremiáše (1932-1940) a na pražské konzervatoři (1940). Od útlého mládí byl spjat s hudebně nakladatelským prostředím, mj. stál u zrodu hudebního nakladatelství Panton (ředitelem byl do roku 1970). Aktivně se podílel na organizování hudebně kulturního života a zastával množství veřejných funkcí (např. členství ve festivalovém výboru Pražského jara). Je autorem jevištních děl (balety, opery), vokálních děl, symfonické i komorní hudby. Psal též skladby pro děti. Nové síly a inspiraci čerpal na své chatě v Unhošti-Nouzově. 

(použitá literatura: Harald Müller, Jan Hanuš, Grove Music Online. Oxford Music Online, https://www.oxfordmusiconline.com/subscriber/article/grove/music/12353, 25. ledna 2009).

Zdeněk Hofbauer (13. května 1911 Unhošť - 20. listopadu 1953 Praha), režisér a herec. Jeho umělecké začátky jsou spjaty s ochotnickým divadlem v Unhošti. Po válce působil v divadlech v Brně, Ostravě a Plzni. V Plzni (jako ředitel, režisér i herec) kolem sebe soustředil skvělý herecký soubor a výrazně se zasloužil o dobré jméno tamní činohry. V roce 1952 se stal laureátem státní ceny. Roku 1953 byl jmenován uměleckým vedoucím činohry Národního divadla v Praze, avšak v nástupu do funkce mu zabránila náhlá smrt. 

(použitá literatura: M. Majer, K nedožitým šedesátinám Zdeňka Hofbauera, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1971, č. 39, s. 1-3)

Václav Hošek (25. července 1909 Vamberk - červen 1943 Bayreuth), běžec dlouhých tratí. Hoškova matka se po smrti svého muže i s dětmi přestěhovala ke své sestře do Horního Bezděkova a odtud pak roku 1924do Unhoště. Hošek začal se závodní atletikou v letech 1931-1932 a od roku 1935 byl členem SK Kladno. Do roku 1941 dosáhl výrazných úspěchů - byl čtyřnásobným mistrem republiky, trojnásobným československým reprezentantem, rekordmanem a členem české výpravy na Olympijských hrách v Berlíně roku 1936. Byl zatčen a odsouzen gestapem za účast v odboji a zemřel údajně v červnu 1943 při pokusu o útěk z německé káznice v Bayreuthu. 

(použitá literatura: Karel Kozák, Král přespolních běžců Václav Hošek, Listy z Unhošťska, 2005, č. 38, s. 34-39)

Jan Jungmann (23. května 1778 Hudlice - 25. prosince 1842 Unhošť), kněz řádu Křížovníků s červenou hvězdou, bratr Josefa Jungmanna. V letech 1807-1822 byl kaplanem na unhošťské farnosti. V této době přispíval do bratrova připravovaného Česko-německého slovníku českými slovy, která zapisoval mezi místním lidem. Do Unhoště se Jan Jungmann vrátil roku 1840 jako farář a zde také o dva roky později zemřel. Je pochován na unhošťském hřbitově. 

(použití literatura: Václav Šefčík, Jan Jungmann. K 125. výročí úmrtí, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1967, č. 32, s. 2-4)

Václav Kejmar (4. září 1869 Unhošť - 28. ledna 1952 Nové Město nad Metují), malíř, portrétista. V Unhošti žil do roku 1882. Vyučil se malířem písma a roku 1891 byl přijat na Akademii výtvarných umění do třídy profesora Maxmiliána Pirnera. Ještě jako žák Akademie se dočkal řady úspěchů. Před ukončením studií odjel spolu s Maxem Švabinským na studijní cestu do Mnichova, Solnohradu, Tyrol a Vídně a poté strávil dva plodné roky v Chorvatsku. Po návratu do Prahy portrétoval významné osobnosti své doby, secesními lunetami vyzdobil dvoranu Vinohradské záložny a malbou Královna nebes dům U Červeného beránka č. p. 253 v Nerudově ulici. 

(použitá literatura: Irena Veverková, Václav Kejmar, Listy z Unhošťska VI, č. 21-22, s. 23-24)

Bušek Linhartův z Braškova (? - † před 28. prosincem 1372), syn vladyky Linharta z Braškova. Příslušníci vladyckého rodu z Braškova jsou doloženi jako vlastníci vsí Buštěves (Buštěhrad), Dobrá, Družec, Lukov, Hospozín, Klobuky, Kobylníky, Královice, Telce, Kystra a dalších. Torzovitě dochované písemné prameny neposkytují dostatečné množství informací k rekonstrukci rodokmenu, ale ukazují, že tento rod byl prokazatelně příbuzensky provázán s dalšími rody unhošťského regionu užívající například predikáty: z Kyšic, z Kladna, z Litovic (z Dražic). Bušek Linhartův z Braškova působil jako kanovník u sv. Jiří, sv. Víta na Pražském hradě a také u sv. Jiljí na Starém Městě pražském. Na základě zkušeností ze stavebních aktivit, které nepochybně nabyl ve službách svého strýce pražského biskupa Jana IV. (z Dražic) vykonával v letech 1344-1352 funkci ředitele stavby katedrály Sv. Víta na Pražském hradě. Pod vedením prvního stavitele Matyáše z Arrasu zabezpečoval stavbu po stránce provozně-organizační. Jeho portrét z dílny Petra Parléře je umístěn v galerii triforia Svatovítské katedrály. Roku 1353 byl jmenován arcijáhnem kouřimským. Za působení arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi zastával pak úřad administrátora a generálního vikáře. Buškovu činnost generálního vikáře lze sledovat v nepříliš hojné míře v letech 1366-1371. Bušek Linhartův z Braškova patří mezi nejvýznamnější osobnosti svého rodu, a proto si zaslouží pozornost hlubšího badatelského zájmu. 

(použitá literatura: Mottl, Josef 1881: Páni z Braškova, Památky archeologické 11, s. 623-628 Hledíková, Zdeňka 1971: Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa v době předhusitské, Praha, s.122 Pergl, Jiří 1996: Dražici a náš kraj, Listy z Unhošťska, č.11-12, roč.III, s. 33-35)

František Melichar (9. října 1842 Louňovice pod Blaníkem - 21. srpna 1925 Unhošť), pedagog, kronikář města Unhoště a významný vlastivědný pracovník. V letech 1874 -1917 působil na Měšťanské škole v Unhošti, nejprve jako učitel, později jako ředitel. Aktivně se podílel na veřejném životě města - byl členem mnoha místních spolků, jako byl Svaz dobrovolných hasičů, Zpěvácký spolek Lípa, Občanská beseda, Sokol aj. Podílel se na založení městské knihovny a roku 1912 založil městské muzeum, které dnes nese jeho jméno. Kromě odborných článků do časopisů nebo příspěvků do Ottova slovníku je autorem spisů Monografie města Unhoště, Paměti okresu unhošťského a Dějiny cechovnictví v Čechách. 

(použitá literatura: Hugo Melichar - Václav Šefčík - Jaromír Šmíd, Za Františkem Melicharem, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1952, č. 1, s. 2-3)

Josef Mottl (27. dubna 1827 Svárov - 8. srpna 1884 Kladno), kněz a regionální historik. Syn chalupníka Matěje Mottla ze Svárova a Barbory rozené Médlové absolvoval kněžský seminář v Praze. Svou primici sloužil 3. srpna 1851 ve svárovském kostele. 12. listopadu 1851 byl ustanoven kaplanem v Kladně, odkud počátkem roku 1859 odešel do Kolče na místo faráře. Od roku 1864 až do své smrti pak působil v Kladně. Vedle kněžského povolání se P. Josef Mottl zabýval historií Kladna, Buštěhradu, Unhoště a dalších obcí přilehlého regionu. Podrobné studie, na kterých vidíme autorův svědomitý přístup k pramenům, publikoval především v Památkách archeologických a regionálních sbornících. Velká část jeho práce nikdy nevyšla tiskem.

(použitá literatura: komentář Václava Šefčíka v rukopise Pamětnosti města Unhoště ze dne 16. července 1975; Stanislav Krajník, Josef Mottl - kladenský kněz a historik, Posel z Budče 16, 1999, s. 60-63; portrét z archivu Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně)

František Josef Pelz (23. září 1848 Zbraslav - 30. prosince 1922 Hostivice), učitel a hudební skladatel. Začínal v Unhošti mezi lety 1873-1874 jako prozatímní učitel. Poté vystřídal několik působišť a nejdéle - téměř 40 let - působil v Hostivicích. Všude se čile zapojoval do místního kulturního života. Hrou na housle a varhany si zpočátku přivydělával ke skromnému platu, později skládal klavírní kusy, písně, sbory, tance, pochody a písně do divadelních her. Je autorem pochodu sokolek "Cleveland" a sokolské hymny, pochodu "Lví silou, vzletem sokolím" (mylně přisuzovaného kolínskému kapelníkovi Františku Kmochovi). 

(použitá literatura: Václav Šefčík, Kdo byl F. J. Pelz. Životopis, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1958, č. 13/1958, s. 1-7; Václav Šefčík, Soupis skladeb F. J. Pelze, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1958, č. 14, s. 5-7)

Josef Příhoda (5. února 1891 Úhonice - 11. září 1975 Kladno), úředník městské spořitelny v Unhošti, městský archivář, organizátor společenského dění, malíř. Absolvent učitelského ústavu v Praze prožil dětství a mládí v Úhonicích, krátce učil ve Velkém Přítočně a po 1. světové válce se stal úředníkem Městské spořitelny v Unhošti (později ředitelem). Čile se zapojil do veřejného života ve městě, byl činný v místních spolcích jako je Sokol či zpěvácký spolek Lípa a v letech 1956-1971 působil jako městský archivář. Byl spolupracovníkem Václava Šefčíka a členem vlastivědného kroužku, který se výrazně podílel na popularizaci dějin města a okolí mezi veřejností, a pravidelně přispíval do časopisu Zprávy Melicharova vlastivědného muzea. Po celý život se věnoval malbě - svými kresbami zdobil spolkové kroniky a kroniku domova důchodců, muzejní časopis, nebo vytvářel kulisy pro divadelní ochotníky. 

(použitá literatura: Naděžda Stejskalová, Josef Příhoda, Listy z Unhošťska. Vlastivědný zpravodaj Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti, 2004, č. 37, s. 78-81; Martin Slaboch, Vzpomínky úhonického rodáka Josefa Příhody /1891-1975/ na měšťanskou školu v Unhošti, Listy z Unhošťska. Vlastivědný zpravodaj Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti, 2006, č. 40, s. 61-63)

Václav Šefčík (20. dubna 1911 Unhošť - 28. června 1985), organizátor vlastivědné práce na Unhošťsku, mezi lety 1945-1975 kronikář města Unhoště. U svého otce se vyučil cukrářem a později po něm převzal živnost. Po jejím zrušení v 50. letech několik let roznášel poštu a poté pracoval jako skladník. Samostudiem si osvojil široké znalosti nejen regionální historie a zasvětil tomuto koníčku všechen volný čas. Působil jako dobrovolný správce unhošťského muzea - za pomoci několika spolupracovníků, členů místního vlastivědného kroužku, podstatně rozmnožil jeho sbírkový fond a v letech 1952-1979 vydával časopis Zprávy Melicharova vlastivědného muzea. Roku 1953 byl mezi zakládajícími členy již zmíněného vlastivědného kroužku, jenž se výrazně podílel na popularizaci dějin města a okolí mezi veřejností. K této činnosti patří také vlastivědné čtvrthodinky vysílané rozhlasem po drátě, které Šefčík připravoval a předčítal spolu se svým přítelem Jaromírem Šmídem. 

(použitá literatura: Jan Šťovíček, Nad Zprávami Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti, Listy z Unhošťska. Vlastivědný zpravodaj Melicharova městského muzea v Unhošti, 1990, č. 1, s. 5-7; Miroslav Oliverius, Ke smutnému výročí, Listy z Unhošťska. Vlastivědný zpravodaj Melicharova městského muzea v Unhošti, 1990, č. 2, s. 6-8)

Josef Vlastimil Šírer - Unhošťský (8. ledna 1823 Unhošť - 27. listopadu 1911 Vídeň), původním jménem Josef Schürer, zaměstnanec ministerstva války ve Vídni. Roku 1872 mu byl císařem Františkem Josefem I. udělen rytířský řád. Je autorem spisu "Město Unhošť", ve kterém se jako jeden z prvních pokoušel sepsat dějiny tohoto města. Roku 1872 jej daroval městu Unhošti, za což mu bylo uděleno čestné občanství. Šírer také přispíval do několika českých časopisů (Květy, Lumír aj.). (použitá literatura: Václav Šefčík, Kdo byl Josef Vlastimil Šírer-Unhošťský, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1971, č. 39, s. 5-9) Jaromír Šmíd (21. listopadu 1908 Unhošť - 4. února 1976),učitel, organizátor společenského dění. Jako absolvent kladenské reálky složil doplňovací zkoušku v učitelském ústavu. Začínal v pohraničí, v roce 1938 se vrátil na Unhošťsko a od roku 1939 učil v Unhošti. Byl výborným muzikantem (zpíval v učitelském sboru, hrál v orchestru a založil a vedl dětský pěvecký sbor), působil v souboru divadelních ochotníků, byl prvním amatérským filmařem v Unhošti a jeho velkou zálibou bylo fotografování. Velké množství jeho snímků (pořizoval je mimo jiné jako fotodokumentaci do městské kroniky) je dnes cenným pramenem pro poznání dějin našeho města i jeho okolí. Působil v místním vlastivědném kroužku, který se výrazně podílel na popularizaci místní historie mezi veřejností, spolu se svým přítelem Václavem Šefčíkem připravoval vlastivědné čtvrthodinky přednášené v rozhlase po drátě a přispíval do časopisu Zprávy Melicharova vlastivědného muzea. 

(použitá literatura: Václav Šefčík, bez názvu, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1976, č. 49, s. 1-2; Naděžda Stejskalová, Jaromír Šmíd, Listy z Unhošťska. Vlastivědný zpravodaj Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti, 2003, č. 35, s. 42-44)

Jan Šťovíček(17. ledna 1943 Ptice - 7. března 2007 Ptice), historik, etnograf, archivář. V letech 1960-1965 absolvoval FF UK v Praze, obor historie-čeština. V roce 1970 získal doktorát filosofie, následně v letech 1970-1974 absolvoval postgraduální studium v oborech archeologie, etnografie, folkloristika a muzeologie. Patří mezi nejvýznamnější badatele našeho regionu, ke kterému měl od mládí vřelý vztah. Během svého života působil v Okresním muzeu v Kladně, Vlastivědném muzeu ve Slaném, Národním muzeu, Národním technickém muzeu a Muzeu sportu v Praze. Posledních deset let před důchodem pracoval jako odborný archivář SOA Praha a SOkA Praha-východ. Záběr jeho prací byl vskutku pozoruhodný, od etnografie až po sportovní tématiku. Jeho bibliografie čítá na pět set titulů, zpravidla studií a odborných prací, které publikoval v řadě periodik a sborníků po celé republice i v zahraničí. 

(použitá literatura: Irena Veverková, Úmrtí spolupracovníků Listů z Unhošťska, Listy z Unhošťska. Vlastivědný zpravodaj Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti, 2007, č. 42, s. 7)

Renáta Tyršová (31. 7. 1854 Praha -22. 2. 1937 Praha), výtvarná kritička, estetička, etnografka, pedagožka, filantropka, publicistka, spisovatelka, členka Sokola. Zasloužila se o rozvoj dívčího školství. Byla dcerou Jindřicha Fügnera a manželkou Miroslava Tyrše, zakladatelů sokolského hnutí. V letech 1893-1900 jezdila již jako vdova se svou matkou Kateřinou Fügnerovou na letní byt do Suchého mlýna poblíž Unhoště. 

(použitá literatura: Milena Lenderová, Renáta Tyršová očima Ireny Štěpánové, https://www.rozhlas.cz/kultura/portal/_zprava/181653, 23. 1. 2009; Miroslav Oliverius - Miroslav Sanytrák, Devatenáct zastavení na Unhošťsku,Unhošť 1999, s. 43)

Eduard Vojan (6. května 1853 Praha - 31. května 1920 Praha), herec. Je považován za vůdčího představitele tzv. psychologického realismu. V Unhošti vystoupil s Krämmerovou kočovnou divadelní společností poprvé jako profesionál, a to ve hře "Dobrovolník z Prahy". Do roku 1888 Vojan hrál s různými kočovnými společnostmi. Poté byl angažován v Národním divadle, kde do roku 1918 vytvořil množství výrazných postav. 

(použitá literatura: Václav Šefčík - Jaromír Šmíd, Různé zprávy, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1969, č. 35, s. 6-7; Jaromír Kazda, Eduard Vojan, https://zivotopis.osobnosti.cz/eduard-vojan.php, 23. 1. 2009)

Jindřich Wolff (28. dubna 1878 Kladno - 1. května 1964), znalec prehistorie, amatérský archeolog. Jeho rod odvozoval svůj původ od Wolffů z Wolffštejna. Absolvoval zemědělskou školu v Rakovníku, po válce byl zaměstnán jako soudní znalec v oboru zemědělství a posléze působil jako státní návladní při okresním soudu v Unhošti. Začátkem 2. světové války byl ze zaměstnání propuštěn. Pomáhal zakládat místní muzeum a po smrti Františka Melichara jej dále spravoval. Obohatil muzejní sbírky mimo jiné o množství cenných archeologických nálezů. Poté co roku 1940 Němci nařídili zrušení muzea, uchovával Wolff sbírkové předměty až do konce války ve svém bytě a tím je zachránil před zničením. Krátkou dobu byl také městským kronikářem. 

(použitá literatura: Jiří Pergl, Jindřich Wolff /1878-1964/, Listy z Unhošťska. Vlastivědný zpravodaj Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti, 2006, č. 41, s. 41-44)

Florián Zajíc (4. května 1853 Unhošť - 16. května 1926 Berlín), houslista. Vystudoval pražskou konzervatoř u Antonína Benewitze a Moritze Mildnera. Již v 17 letech se stal koncertním mistrem v městském divadle v Augsburgu. V Německu se usadil trvale, působil jako koncertní mistr v Mannheimu, Strassburgu a Hamburgu, a od orku 1891 jako profesor na Sternově konzervatoři v Berlíně. Mezi jeho žáky patří Paul Dessau, německý skladatel a dirigent. Do vlasti zavítal při četných koncertních cestách, my zde zmiňujeme pouze jeho vystoupení v Kladně 30. července 1873 a v Unhošti 25. března 1885. Rodnému městu roku 1912 věnoval svůj portrét od akademické malířky Johanny Engelové. 

(použitá literatura: Jaromír Šmíd, Florián Zajíc, Zprávy Melicharova vlastivědného muzea, 1972, č. 42, s. 3-4; Hugo Riemans Musik Lexikon, Elfte Auflage, Berlin 1929, s. 2059-2060)