Pověst o Kocourku

Ukázka vlastivědné čtvrthodinky, připravené pro místní vysílání rozhlasu po drátě. Pověst napsal kolem roku 1900 Ing. Josef Hart v Kyšicích, zpracoval Václav Šefčík.

V několika našich vlast. čtvrthodinkách jsem vám vyprávěl o pomístních názvech v našem okolí a o tom jak tato pojmenování vznikla.

Proč se říká Spálená ulice, nebo v Nekázance, U studánky, Na borech, na Vidouši a ještě o některých jiných jste už slyšeli. Dnes vám povím jak naši předkové nejen v Unhošti, ale hlavně v Kyšicích si vykládali vznik pojmenování na Kocourku. Je to pověst velmi stará, ještě z dob, kdy lidé věřili na hastrmany, bludičky, lesní panny, vlkodlaky a jinou strašidelnou havěť.

Tak a teď se se mnou přeneste do oněch dávných dob,--- pověst se začíná...

Na západ pod Unhoští, tam kde nyní stojí pivovar, při silnici k Bezděkovu, je po její pravé straně kamenný lom. Zakousl se už hluboko do svahu skály, porostlé akáty a sporou žíňovitou travou. Tady té vyvýšenině se říká "Na Kocourku". Podle ní od severu protéká svěží vždy čistý potůček.

Tady kousek od silnice bývaly dva rybníky, větší protáhlý, kterému kyšičtí říkali "Hlybokej" a menší, na jehož hrázi pod Kocourkem stával mlýn. Jednoduché stavení se střechou pod došky, s kouskem zahrady a stodůlkou na malém dvorku. V tom mlýně, kterému se říkalo Nový Kyšický hospodařil sám jediný mlynář. Nedivme se, že byl ustaraný a sedřený. Mlýn a kus pole s loukou k němu, to bylo věru na jedny ruce práce dost. A najednou mu přibyla nová starost. Jednou v noci se probudí hukotem vody, klapáním mlýna a s hrůzou si vzpomene, že přeci navečer mlýn zastavil. Vyskočil jen tak neoblečen z postele a bázlivě se šourá ke dveřím, které vedly do mlýnice. A teď, cože to slyší? Výskání a dupot jakýsi, jako kdyby stádo koní pobíhalo. Co se to jen děje?, blekotá mezi cvakajícími zuby. Neotvírej! Říká mu cosi. Ale zvědavost a strach o majetek zvítězily nad bázní. Už stiská kliku, pootevírá dveře, ale hned je v kvapu přibouchl, odplivl si a pokřižoval se. Mlýnice plná čertů. Každý jako hora. Jedni mydlili karty, druzí hlučně podupávajíce tancovali v pekelném reji po mlýnici až se všechno třáslo. Výskotu, ječení a smradu po síře a smůle plno. Chval každý duch Hospodina, vyhekl mlynář, skočil rovnýma nohama do postele a přetáhl si duchnu přes hlavu, aby nic neslyšel. --- Po dlouhé době se mu zdálo, že snad už bude ráno, že už asi svítá. Poodtáhne peřinu a skutečně: nový den se už ohlašoval, sluníčko vycházelo. Ale co to? Hlava mu sice ještě třeštila z toho co viděl v noci, ale teď se přeci už nic kolem neděje! Opatrně nahlédne do mlýnice - tam nikdo, všecko na svém místě, po nočních hostech ani potuchy. - To jsi měl asi takový strašidelný sen, začne si povídat, nesmíš pít na noc slivovičku. V tom už ale přijížděli mleči s obilím a mlynář pro práci brzo na všecko zapomněl. Ale sotvaže ten večer usnul, už tu bylo to čertovské nadělení znova a to se opakovalo každou noc. Mlynář nevyspalý, umžouraný, sotva se vlekl a najednou si povídá: "Copak já tady musím spát? Na noc půjdu do Kyšic a tady ať má třeba celé peklo bál!" Od toho dne chodíval noclehovat do Kyšic a ráno se vracíval k svému dílu do mlýna. Když o tom všem vyprávěl a dušoval se, že všecko je pravda, že opravdu tam ve mlýně čerti vyvádějí, mnoho lidí tomu uvěřilo a od té doby se tam už neříkalo v Novém Kyšickém, ale v Čertově mlýně.

Jednou navečer, když už se mlynář chystal na cestu do Kyšic, zabušil kdosi na dveře. V zápětí se otevřely a v nich chlapík v ošumělém vojenském kabátě, s třírohým umaštěným kloboukem na hlavě. Za ním na řetěze, hnědý opelichaný medvěd. "Poslušně se melduju, pane otče! Pěkně vás prosím o nocleh." To všechno povídá ostře po vojensku, jak se na vysloužilého vojáka patří. "Co vás to napadá, člověče?," povídá mlynář "já tady sám nespím, strachy nespím, chodím na noc pryč." A začal vyprávět o těch pekelných hostech. "To já se tady nebojím," povídá voják, "a pak už jsem dnešním putováním tak utahán, že tu zůstanu, i kdyby tu sám Luciper měl veselku! Jen mně dovolte, abych tu směl přespat, uvidíte, že se mi nic nestane." A už vtáhl za sebou medvěda do šalandy. No, já vám tedy nebráním, o nocleh mi nejde, místa je tu dost, ale půjde vám tady o kůži, povídá mlynář. Už byla velká tma, když vyrazil ke Kyšicům. Hlavou se mu honily obavy o vojáka a pospíchal, aby to všecko raději zaspal.

Voják zatím povečeřel, medvědovi také kus sousta hodil a ulehl. Ani se nesvlékal, jen dlouhý plášť přes sebe přetáhl a zmožen celodenní chůzí hned usnul. Medvěd se mu spokojeně stočil k nohám a za chvíli už spali oba.

Nastal noc, tmavá, tajemná, bez hvězdiček, bez měsíčku. Sotva kukačka na zčernalých, dřevěných hodinách chrčivě odkukala půlnoc, strhla se mela. Čerti se vřítili do mlýnice, spustili mlýn, hulákali, mastili karty, jiní probíhali mlýnem od zdola až k půdě a tropili pekelný hluk. "Koho to tu všichni rohatí berou", vykřikl voják když ho rámus probudil. Dopálený, že nemohl dospat, popadl sukovici, strčil do medvěda, aby vstával a už vletěl jako hrom do mlýnice a tam to začal řezat hlava nehlava. Luciper nebo obyčejný čert, všecko jedno, všecko na jednu hromadu. Medvěd mu moc pomáhal, prackami je muchloval, škrabal je a zlostně přitom mručel. Randál to byl veliký. Překvapení čerti prchali zděšeně ven a zmateně se strkali mezi úzkými dveřmi. Všichni vyfoukli, jen jeden takový nějaký čertovský učedník uvízl medvědovi v drápech. Ten ho párkrát drápl po hřbetě a už ho chytil vysloužilec a jak byl mlýn v chodu, přitiskl ho na mlýnský kámen a přibrousil mu zadek. Pak ho chytil za ocas a chlupy na hřbetě a prudkým rozmachem ho vyhodil přes vantroky až na protější skálu. ----- "Dobrou práci jsme, kamaráde, udělali," povídá medvědovi, "teď už jistě budem spát v pokoji až do rána." Zotvíral okna, aby pekelný smrad vyšel a uvelebil se znovu do kouta šalandy a za chvíli spal i s medvědem jako by se nechumelilo.

Mlynář v Kyšicích měl neklidnou noc. Těžké sny ho probouzely. Sotva že se ráno rozbřesklo, pospíchal pln strachu ke mlýnu. Nad rybníkem stála ještě mlha - přes vodu skoro nevidět. Jak tak pospíchá po hrázi a kouká před stavidlo na stráňku za mlýnem, vidí tam v tom ranním šeru chlupatou nestvůru. Byl to ten opozdilý poškrabaný čert. Ten vrnivě bečel a halekal. "Mlynáři, nechoď domů, jsou tam kocouříííí...!" V té noční melenici myslel, že medvěd co ho poškrabal je velká kočka.

A tak od těch dob, vážení přátelé, věřte nebo nevěřte, se té skalce proti nynějšímu pivovaru říká "Na kocourku" a tomu mlýnu, který tam skutečně stával až do r. 1842, kdy vyhořel, mlýn čertovský nebo také čertův.

Když jsem tohle vypravoval jednomu členu našeho kroužku, připojil ještě tento dovětek: "Ten mlynář byl vdovec, ale nebyl sám, měl několik dětí. Když jim otec umřel, měly po něm zdědit loučku u mlýna, Páni však při projednávání dědictví jim tu loučku upřeli a tak ubohé siroty nedostaly nic. Od té doby vždycky, když jsou tam louky pokoseny - tak pršívá. Jsou prý to slzy těch ubohých ožebračených mlynářových sirotků." A jeden starý člověk, který tohle vyslechl řekl: "Je to tak, opravdu každý rok v ten čas pršívá." Však si to můžete, vážení přátelé, o příští senoseči ověřit. Já tam půjdu také.

Zprávy Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti č. 1/1959.